Anotace: .

Svíce hoří jak úpal když má, krb už jen doutná, kapkami potu tvář má je posetá. Sálám horkem, mysl mám kalnou, nejsem si jist zda-li jsem živ, mrtev nebo snad kdesi ve hvězdách sedím v koutě stranou. Udy cit ztratili stejně jak mé srdce, touha po zmatenosti stoupá prudce. Zrak zrovna upírám na obraz Muchy, snažím se rozpoznat na něm dvě mouchy, vlastně to jsou možná náušnice té slečny jenž umělci byla předlohou, nebo spíš si dam sklenku ještě do obou nohou. Má mysl je rozteklá, nestojí pevně, oči jsou nejasné duše má zaseklá. V opojení jedem, se potácím strouhou, kde je však konec chvilkami zoufám. Dopotácím se na lože a skácim se naň, říkam si : "Chraň Bože, ne abys umíral". Lehko se mluví hůřeji žije a stojí. Pomalu prestávám vědět kde jsem, nevím jestli jsem živ, mrtev nebo snad kdesi ve hvězdách sedím v koutě stranou. Nevím už nic, necítím víc než umrlec na hřbitově ležící. "Už je to bledý", řeknu si tonem smířeným ani mne to nijak nebolí, diky Bohu aspoň tak. Apaticky zaostřuji na malou černou tečku v koutě stropu, ani nevím proč. Ani se nesnažím poznat co to je, v hlavě už je tma. V srdci cítím už jen ten doutnající krb. Poslední jiskřička hasne. Nedýchám-nedoufám, no spira-no spera. To vše je daň za to, že já podlehl prokletí, najít krásu vyšší, najít krásu čistší. Já bláhovy hlupák chtěl najít to co ještě nikdo nenašel, já chudák chtěl tu pravou krásu, já zatracenec chtěl ujít cestu co nikdy nikdo neušel.

Pro svůj život chtěl jsem najít spásu.

Publikoval(a): Pierre - Jean Pijan, 30.8.2011