Anotace: v únoru 2010

Kéž bych mohla být dívka lepší,
vždyť ničit mé blízké mě také ničí,
jsem všech a zároveň ničí,
můj hlas kéž by se studem třás.

Proč jsem tu, co to dělám,
proč citu více nemám,
jinak jsem přece víc než citlivá,
proč jsem tak zmatená,tak ztracená,
zatracená!

Zatracuji svou smrt, svůj bol,
však kruhy na vodě kol a kol.
Kým jsem probůh zas?
Kde jsou ty chvíle, kdy byl můj hlas
tím řinčením bez zkáz,
bez újmy?

Mé oči tak hluboké, tak upřímné,
snad srdce mám z kamene,
což tvrdší je než-li diamant?
Tak lehce dá se zpřetrhat
a křehce. Měkce
klouže lehce po žiletce.

Cožpak tady zase musí být
mého jazyka, mého srdce, ironie,
cožpak upřímnost se skryje
v životě upřímné?

Tak prosím, bratře Smíchu,
pověz mi, jak smát se a ne
vysmívat, jak pomoct si od hříchu,
nikdy nelhat, jen bezstarostně se usmívat...

Publikoval(a): Baruet, 22.8.2011