Anotace: pokus o báseň, kterou napsal sám život

Jednou šel jsem na procházku
a připadal si jak na provázku.
Vím, že mě vede tehle svět
a pořád mě vodí tam a zpět.
Vím, že je tak nějak černobílej
a já blbec se snažím bejt milej
a čekám, co se z toho uvaří...
Tahle ta kaše
muže být tak i moje,
tak i vaše...
a já se ptám,
jestli v tom srabu zůstanu sám

Promiň mi človeče moji řeč,
ale já musel vytasit meč,
protože mě v tomhle světě všechno dere
a říkám si, jak mě to sere.
Já na tohle prostě nestačím
a pořád se za něčím otáčím
a svět...
Ten se taky točí
a pes na něj v klidu močí
a tak v tomhle demokratickým státě
si můžu sundat akorát gatě,
vyndat peněženku, utratit prachy
a v důchodu umírat strachy.
A všichni říkaj, že si nějak divný
a v TV koukat pořád jen na ty vlivný
a svět se tváří jen tak
a já se ptám, co bude pak?

A já jdu jen tak na procházku
a vy mě vedete na provázku
mate milej hlas a milí očí
no a každej blbec vám hned na to skočí...
A já idiot mám prostě smůlu
už si připadám skoro jak v úlu.
Říkám si
mám dlouhý vlasy,
tlustej zadek
a trochu bříšní krásy...
A tehle svět je taky kulatej, však?
A já se tvářím na každýho jak černej mrak.
Kvakáte jak žaby v rybníčku
a zneuživáte každou malou chviličku.
Ale chvíle je jen pohým okamžikem vašich dní
a vy se nemůžete dočkat až se rozední
až v práci pošlapete s klidem
život všem lidem...

A já se teda ptám, kam dospěju tímhle tempem,
co mě honí...?
Až chcípnu nikdo pro mě...
nikdo pro mě slzu neuroní.

Publikoval(a): John Henry Holliday, 11.8.2011