Anotace: někdy i v duši musí být šero...

Ztemnělé nebe, jak hradba ze snů,
mé noční můry zakryly vesnu
a léto žhnulo sluncem bez zábran,
já stála a cítila každý větru závan.

Objímalo mne horké slunce,
v uších rozléhal se ptačí zpěv,
aspoň na okamžik, v jedné chvilce
zničila jsem srdce svého hněv.

Hněvala se duše na tělo,
tělo jí vrací výčitky,
štěstí prý s větrem uletělo,
duše teď nemá zážitky.

Slunce pomalu šlo spát,
touha noci ho snesla na západ
a v duši zněl mi pláč, slz vodopád,
co jako pára rozplyne se.

Šero objalo krajinu, louku i les,
jak nebe plné hvězd kvete naše ves
a lidé se baví a smějí,
pijí a tančí a mluví o naději.

Cosi ve mně se rozechvívá,
můj duch se na mne stále dívá
a mé oči hoří jako v hoři
a báj vypráví o mrtvém moři.

Můry mé noci lezou po mně,
lezou po mně jako po mršině
a já hynu, hniju v hlíně,
zasypaná vlastní hloupostí,
a lidé mluví o ctnosti.

Publikoval(a): Baruet, 29.7.2011