Anotace: O mém probuzení ze "zaslepení", kterého jsem se tolik bála a nakonec.. dopadlo víc než dobře!.. :)

Když tančím po nebi
v baletních střevíčkách,
všechno tak krásné zdá se mi,
ptám se: ,,Je to jen v snách?"

Odpověď dostávám od měsíce:
,,Ve snech už nehledej,
otevři očka trochu více
A už je nikdy nezavírej!"

A tak tančím dál
a zkouším otvírat očka,
přede mnou otevřel se sál,
kde v okně sedí kočka.

Perličky v očích ukryté
už jsem otevřela dokořán,
hvězdičky vidím najednou odkryté,
uvědomuji si, co vše vlastně mám.

Támhle v koutě - podívej-
krčí se Malý Princ,
vyzvídám: ,,Jak se máš? - povídej!"
Avšak dítko neřekne mi nic.

Je mi to líto,
ale pak si uvědomím,
že nepotřebuji síto -
i tak to už dávno vím.

To dítko nic neřekne,
vždyť je to Princ Malý,
co hlavou si vše prožene
a hned se na planetku vzdálí.

Rozhlédnu se, kdo je tu dál?
Princezny a jejich princové,
co zatančit přišli si na tento bál,
dále královny a králové.

Hloupej Honza, co nakonec zmoudří,
Popelka a její smutek, jež se na veselí obrátí,
Dlouhý, Široký a Bystrozraký - kamarádi dobří,
strašidla, vodníci a čertíci - jé, ti jsou vysmátí.

Zavřu oči, a znovu otevřu je,
vidím lidi ze skutečného světa,
přemýšlím, vždyť i realita jako sen je,
najednou nestačí mi slovo, věta.

Všichni mě teď oslovují,
všichni křičí: ,,VĚŘ SI!"
Já jim jen poděkuji,
už NEBUDU křičet: ,,NECHCI!"

Publikoval(a): Huhlinka, 4.6.2011