Ranní dýchánek / Linky po nebi
Ranní dýchánek / Linky po nebi
Ranní dýchánek
Vlahý průvan si se záclonou hraje,
vane oknem, vlní ji od okraje.
Čerstvě i posečenou trávou sycen,
ranní, svěží zvenku tak vzdouvá plíce.
Slunce nízko jen nad obzorem plane,
letní tu ráno, v louce vzdorem chladné.
Pozdního léta, však parného stále,
směnných těch hodnot, v době této zralé.
Myšlenky a vzpomínky se poutají,
potají na sebe i hlasem ptají.
Větřík tím oknem dále chladně vane,
přináší vnadné, nebo náhle zvané.
Linky po nebi
Jedna se píše tím směrem,
jiná míří zase jiným.
Každá tak z výše svým perem,
a dál pak šíří zázemím.
Jedna linka, dvě i čtyři,
tu vzdušný prostor křižují.
Vzdalují se či přiblíží,
rozpouští a rozšiřují.
V závěsu za svými zdroji,
na blankytně modrém nebi.
Letícími těmi stroji,
za cílem dálné potřeby.
Ty bílé linky v obloze,
souběžné, směry křížené.
Kreslí si v dané rozloze,
v obrazce někdy sblížené.
Publikoval(a):
Litarts, 19.9.2023