Anotace: Dvanáctá

Sám v temnotách sedím.
sám sobě tam vadím,
žádná vůně lučních květin, žádná krása v okolí,
jen zasypává mne smetí a nečekám, že to přebolí.

Ze srdce nemám kámen, už ani led
v žilách sype se prach.
Lásku a něhu neznám,
živí mne hrůza strach.

Necítím vůně vašeho světa
a přestože cítím, pocity nemám,
neužívám si měsíc, nebo slunce světla
přátelství a radost neznám.

Mám vlastní tvář, ale kdo ji kdy zhléd?
Jsem tu dlouho, nevím však, kolik již let.
V prstech jemný třes, v nohou silný mráz
srdce sevřel z jehel vřes a mysl ostnatý drát.

Z uší kape mi krev
to věčný řev duší zatracených,
to ten drásající křik
pro mnoho hříchů neodpuštěných.

Dávno jsem si zvykl a zvuk jejich bolesti uši mé hladí
vždyť neustále jsem pln zlosti,
však stále mi některý z těch křiků vadí
a tak do zdi vrážím pěstí.

Oblékám stín noci, vždy to tak bylo a stále mi sluší
srdce krví zalité a na duši kal,
žádná jiná barva přec, nevystihuje mou duši
netluče, skoro zabité, soucitu už jsem se vzdal.

Nemám vaši slabost ani sílu
však nesmrtelný jsem stejně, jako nezranitelný,
nesdílím v žádném ohledu vaši víru
a pro všechny živé jsem neviditelný.

Zalit térem oblékám svůj černý šat, dlouhý plášť
moji otroci začínají temné písně pět,
hvězdy vysvitly a měsíc ten zvlášť
z mojí říše není cesty zpět.

Můžou tu být tropy
však umím i sníh,
soudit tě nebudu, vždyť dávno
znám každý tvůj hřích.

Pomalu plížím se za tebou tmou
jsem krutý, na kusy trhám oběť svou.

Měsíc v úplňku osvětluje šeré mohyly
otvírám bránu, i ty jí vstupuješ,
vidíš zde hroby, které dříve tu nebyly
stejně tak gothický zámek též.

Mramorové náhrobky jsou omšelé
nápisy tesané se ztrácí a blednou ,
tvé naděje, sny i touhy nesmělé
dny zde s nimi více blednou.

Mnoho tvých snů už bude věčně spát
některé však mohu ti vzkřísit,
čím chceš, nyní můžeš se stát
nesplnitelné s nemožným mísit.

Tvá láska dávno zesnula a ty jsi zesnul s ní
jsem největší strach tohoto místa i stín,
už nikdy neuvidíš, jak ráno se rozední
působím bolest a stále se mstím.

Nejtišší místo je hřbitovní samota
kde srdce přestalo bít a v žilách jen temnota.
Celý život mne čekáš, myslíš na mne každý den
strachem, zda opravdu mne potkáš, odvahu posbírej a vem.

Ano, přesně tak, existuji a opravdu tu jsem
seznámit mohu tě se samým tvým dnem.

Já dělám jen tohle a dlouho to zvládnu
ještě nemusím si lhát,
chladné odcizení s celým světem
trvá zde už napořád.

Na samém konci a jen tam mne spatříš
odvedu tvou duši tam, na místo kam patří.
Nemusíš mi děkovat, je to můj úděl, jsem padlým andělem
nedělám to pro tebe, jsem temný posel, ty nejsi mým přítelem.

Můj účel je vodit zlé duše
je to můj osud,
dělám to již tisíce let
od počátku, až dosud.

A tak, pojď duše prohnilá
člověku zvrácený,
cesta je dlouhá, daleká
a cíl náš je vzdálený.

Publikoval(a): Cori, 16.4.2023