Anotace: Jedenáctá

Černá tuš v očích, temnota mi padá z nich
šedý stín rtů co mlčí, až na pár slov posledních.
Věž je můj hrad, co vysoká je k oblakům
věčný hlad je po krvi, co patří vlkodlakům.

Chladné temno, však třpyt je hvězd
lidé chvějí se a nocí bloudí,
kam vykročit, je přec mnoho cest
každému z nich životy se hroutí.

Mám křídla, která vrhají stín
tesáky, které maso trhají,
drápy ostré, jako mučící klín
v očích mých plameny se míhají.

Kdybych měl život, stejně bych ho nežil
nikdy jsem k němu neměl plán,
a kdybych měl srdce, vyrval bych ho ze žil,
mít jej totiž bolí jako tisíce ran.

Sedím a stále mažu rýmy
které nesedí mi v básni,
jako by slova má psal někdo jiný
za okny za chvíli se rozjasní.

Cosi zemřelo ve mně dnes v noci
tak zavírám smutné oči, chladné studny mé tváře,
velké temné černé cosi
prázdné jako mé noci, noci lháře.

Přemýšlím, zda zachránit svět
zda mám na to sílu, chuť, či povahu,
zda ušetřit ty davy intrikánů
lhářů, vrahů, pedofilů a pohanů.

Víra jejich téměř nemá směr
ideje ztratily dávno svůj význam,
leč chtěli by něco, jako láskoměr
z toho čím byli dávno je přízrak.

Mám nechat je zemřít a v bolestech padnout
nestarat a jen se jim smát,
postarat se, ať všichni pak vzplanou
však lhostejní nejsou mi všichni, nebudu lhát.

Mám tu moc, pěstí rozdrtit Zemi
mezi prsty ji rozmáčknout v prach,
naděje na záchranu potom už není
užívat si všudepřítomný, mrtvolný pach.

Mám tu moc, svým hněvem zapálit nebe
ukázat na lidi, ve vteřině padnou,
znám dokonale moc svou i sám sebe
kořistí je pro mne lidstvo snadnou.

Ničím světy, jeden za druhým
k tomu jsem se zrodil a radost mi to dělá,
bílé, šedivé, černé nebe, padlo hned za tím modravým
a všude kolem mrtvá těla.

Všude nářek, všude kouř, smrt a krev
žádný život za mnou nezůstává,
chodím v kalužích krve a hromadách střev
ten ohavný jsem, co si to vychutnává.

Přesto však váhám, zda zničit tento svět
jsou tu tací, které mám rád,
co mi přirostli mi k srdci, jako ke stonku květ
nyní začínám sám sebe se bát.

Vždyť mám být ten špatný
bez soucitu vraždit,
můj osud nezvratný
ke zlým mám patřit navždy.

Tak co se mnou je, je to snad ta láska?
Můžu vůbec cítit, můžu já mít rád?
Mozek můj z toho všeho praská
umím to vůbec, to lidské milovat?

Já tohle nechci
nelíbí se mi to, nebudu se bát,
tuhle hru já s lidstvem
nehodlám a nebudu hrát.

A tak zničím další svět a půjdu dál
to umím nejlíp, tolik životů už jsem vzal.
Zabiju je všechny a nic nebudu řešit
kvůli nim nebudu přece osud svůj měnit.
Tomu vyrvu srdce a tomu zase oči
tomu vymlátím ústa z hlavy, ať konečně mlčí.
Té rozdrtím hlavu skrze její líce
tamté zase zaživa vyrvu z těla plíce-
Zabiju vás s uměním a ladem
jste jen hnus, naplněný lidským smradem.
A tobě speciálně vyrvu mozek a játro
tak sbohem tedy, chcípněte vy chátro.

Publikoval(a): Cori, 15.4.2023