Anotace: Sedmá

Jsem zde, v lidech, moři duší co černé jsou
nejen jejich hříchy, ale všeobecnou zkažeností,
snad jen ty dětské krásné jsou, však také vyhasnou
a já živím se jejich ohavností.

Byl jsem zrozen nenávistí, abych poznal všechnu bolest
vyžívám se v žárlivosti a prohlédnu každou lest.
Nezachrání tě přede mnou žádná věta
znám veškerý hnus a špínu tohoto světa.

Tvoří mne bolest vašich zlomených srdcí
a která z duše pramení,
jak naivně věříte po nocích
že jste stále nevinní.

Nic nemůže mne zabít a už vůbec nikdo zastavit
nejsem ten, kdo měl by se bát, že nic nestihne napravit.
Zbytečná je modlitba duší zatracených, jejich zpověď
jsem vše, čeho se bojíš a jediná odpověď.

Můžeš cítit můj hněv, nenávist, umím i lásku
zřím jak nejhorší démon, či vidíš mne jako sličnou krásku.
Nevadí mi, že mne nenávidíš, posiluje mne nenávist tvá
a jako další na seznamu, je tvá duše prohnilá.

Dnes padnou vaše duše, zítra celý svět
zda nelíbí se ti to, klidně může to být hned.

Předstíráš lásku tomu, koho nenávidíš
a lhostejnost tomu, koho miluješ,
jak velká je to chyba zjistíš
na konci, kdy zcela sám zůstaneš.

Tak strašně naříkáte při každé bolesti
a tak málo se radujete, když nemáte žádnou,
a právě na konci nikdo z vás
nepoloží mi otázku pádnou.

Jste jako netušící oběti
co tak málo ví a tak málo znají,
tak málem prošli
a proto jsou šťastní.

Nad hroby roníte ty nejžalostnější slzy viny
pro nevyřčená slova a nevykonané činy.

Nepomáhám lidem, jen využívám jejich slabosti
vždyť tak snadno rozdrtit vás mohu
za zvuku praskání vašich kostí.

Na některé z vás čekám chvíli dlouhou
za nekonečnou černou, neprostupnou mlhou.

Publikoval(a): Cori, 11.4.2023