Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Zbožňovaná

Zbožňovaná

Dívám se na nebe, kde tisíce hvězd
svítí na prach všech dávných mých cest.
Je černá tma a stříbrný měsíc září
odráží krásu v tvé svůdné tváři.

Já pro tebe kradu noc a chci i den
neb láskou k tobě jsem opojen.
V temnotě noci skryt pod křídly netopýrů
kde své hříchy sepisuji do papírů.

Je jich mnoho, žiji celá staletí, bezpočet nocí
víc než pár životů, dík své nemrtvé moci.
Já býval jsem člověk, jak každý jiný
než přišel den, kdy vše se změnilo a já byl mrtvý.

V ten den mne slunce začlo pálit jako říznutí papírem
té hřbitovní noci, kdy stal jsem se upírem.

Co na tom, že už mne i pohřbili
a za mrtvého má mne celý svět,
přece víš, že vrátím se ti znovu
že vrátím se k tobě zpět.

Ač živí jsem, stejně nežiji
tím více když, životní dar tvůj nepiji.
I když nožem mne bodneš, stejně mně nezabíjíš
pomalu já měním tě v sebe, což vůbec netušíš.

A až mi v rukou zvadneš jak podzimní list
v myšlenkách tvých lačně budu číst.
Nezůstane před mnou skryto nic o čem sníš
však rozluč se se svými sny, úsvit již nespatříš.

Změnit já tě chtěl, každou minutou i vteřinou
abys navždy byla už jen mojí květinou.
Leč neudržel jsem žízeň a pil z tebe příliš
snad, až potkáme se znovu, mi všechno odpustíš.

Já čekal jsem dlouho u hřbitovní stěny
na tebe, jako malý kluk umíněný.
Když obloha oblékla karmínový šat
a paní krve rozhostila svůj lad.

Teď v náruč tě objímám, má tajemná krásko
a život z tebe vyprchá, má vražedná lásko.
Ale nepláču, nemůžu, vyschly mi slzy
proč také, vždyť věřím, že vrátíš se brzy.

Je půlnoc a temná nebesa září ohnivými květy
mezi mraky tančící mrtvé siluety,
já v bludném kruhu všedních dní
čekal, až tvůj parfém tu zavoní.

Měsíc je svědkem všech staletí
kdy srdce mi krvácí,
všech špatností i mých snů,
jenž s myšlenkou na tebe se vrací.

Svědkem, všech činů mých, i hříchů
s paní tmou drží má tajemství v tichu.
Stal jsem se démonem všech můr nočních
tvých i mých myšlenkách depresivně věčných.
Když už jsi jen písní, co nikdo nezpívá
rozpadlou tváří, kterou nikdo nevídá.

Má nenávist přetéká křehkými troskami rozpadlých těl
pokřivená mysl má, jak tvorba šílených malířů, jejich děl.

Je zelená louka a bílé květy
na nebi z mraků siluety
kdy v tvém bolestném opuštění
čekám sedm století na tvé odpuštění...
Publikoval(a): Cori, 9.4.2023
Přečteno (69x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 21.11.2024 22:26
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti