Anotace: ...

Nad jezerem s labutěmi
bílými, až v očích zebe,
ční, kde voda smáčí zemi,
ke třpytivým perlám nebe

prosta hříchu,
prosta viny
útlá věž ze slonoviny.

Na vrcholku v chladném tichu,
nerušena ničím hlasem,
nerušena ničím tepem
ruce v klíně složila jsem.

Žádná slova,
žádné činy
ve věži ze slonoviny.

Nikdo neví, že jsem tady,
sama nevím, co jsem zač.
Ústa úsměv nepoznaly,
oči neví, co je pláč.

Pryč je radost,
pryč jsou splíny
ve věži ze slonoviny.

Není čas, by hojil rány,
vráskou zbrázdil výraz mdlý,
jak z mramoru vytesaný.
Sám se na prach rozdrolí.

Rozfouká mě
vítr líný
i s věží ze slonoviny.

Publikoval(a): mnich-v-blues, 8.2.2023