Anotace: Nostalgie mne přepadá vždy okolo dušiček.. adventu...a přitom je to tak kouzelné období..

Když jsem se kdysi narodila,
křičící uzlíček radosti - prvně viděl svět
Ty, lípo nádherná, jsi zde již byla
a mohla jsi můj život začít vyprávět.
Tehdy již pár letokruhů stará
viděla jsi, jak blízko k tobě mám
Jak ukrývám se od prvních krůčků ve tvém stínu
a s lístky tvými si pohrávám

Zjara, když oděla jsi zeleným kabátkem své tělo z větví
a koruna počala majestátně mohutnět...
Já, zmámená vůní tvých květů, parfémem mého dětství
chodila jsem se denně opájet...
A v létě, tvůj kmen tak příjemně hřál,
nasáklý paprsky slunce .... já milovala ho objímat..
a slané slzy první lásek, mi svou jemnou kůrou otíral
Jak nemohl by tě mít, lípo, člověk rád.

Na podzim pod tebou jsem tančila
a z temného nebe chumelilo na mne srdíčkové listí
Pak brala jsem je do náručí...rozhodila... a jak jsi mne učila
byla jsem šťastná.. víc...a víc,
vždyť štěstím se přec duše čistí..
V zimě, kožíškem bílým oděná
jsi úsměvy šuměla, stejně jak dodnes krásně šumíš
a šeptalas, že jedličce závidíš jehličí a jak je šperky o Vánocích zdobená
A já se tak smála... jak krásně naivní a rozohněná býti umíš..

Stáří své tajíš,
jen občas rýha času prozradí
kolik let tě dělí ode mne...
a kolik jar tě dělí od mládí.
Dál tady budeš, lípo, stát
a dívat se jak moje záda zmáhá přitažlivost země...
Ptám se, až umřu, budeš-li v samotě dál přežívat?
S kýmpak si budeš povídat?
Budeš-li ronit slzy smutku po mně?

Publikoval(a): Hedullinn, 30.11.2020