BLANITÁ KŘÍDLA
BLANITÁ KŘÍDLA
Pod krovkami jako brouček,
blanitá si skrývá křídla.
K létání vždy malý krůček,
rád pozvedá jim stavidla.
Jak ty, se pak rozkmitají,
v rozletu je nevidět zas.
Vše, děje se tu potají,
slyšet jen ten bzučivý hlas.
Krovky rozumu i víry,
křídla citu a pocitu.
Ty, pro udržení míry,
a ta, pro létání z krytu.
Hlava a zeď
Soupeří v tvrdosti,
prorazí hlavou zeď?
Zláme si jen kosti,
ne tak tvrdá, pohleď!
Přesto to zkouší dál,
avšak jinou silou.
Vždyť, nikdy se nevzdal,
podepírán vírou.
Pevnější jako zeď,
i jízdou spanilou.
Ty, duše snů si leť,
za hradbu tu, zbylou.
Spanilý vzlet
Ze tmy, povzbuzen ke světlu,
svou mocí vznešené noci.
Ve snovém spanilém letu,
vášní a touhou planoucí.
Za svým snem letí, ke hvězdám,
plán takto směle pojatý.
Co nenachází hledá tam,
jako snad, nanebevzatý.
A potom i vrací se zpět,
na zem, zvěstovat tu radost.
Jak opojný byl jeho let,
také, že všeho toho dost.
Publikoval(a):
Litarts, 14.11.2020