Věšák
Věšák
Klobouk měsíce smekl
z dosud neúplné hlavy
hranatě se kutátel podloubím města
otloukal se o břidlici střech
o zdi mlčení
o vitráže kam kdysi
schoval svá nejzvnešenější umělecká díla
aby je teď vysklil a nalil na oltář
nad nímž nebe složilo svá zamračená křídla
otlučený mokne krví
jak snaží se vstát
hořce rvát se k Bohu
v očích ulice voní
pole levandule
do něj otevřený porcelánový dům
až k nitru rozsvícený linkovaným světlem
stírá stíny ze schodů
starého ořešáku co tolik připomíná
svícen tmy
jenž zapletl jsem do knotu knih
jak slovo po slově
škrábe z měsíce
že bych raději napsal svět
očima dítěte
Publikoval(a):
Marek Miko, 19.7.2020