O snech
O snech
Na stříbrném podnosu
přinášíš mi ráno
betonem vzduchu nože vran
na kůži levituje odlitek slunce
voní zmoklou pšenicí
k níž nesl jsem tě na zádech cesty
pojď
jsi tu naposledy
řekl jsem do tajícího asfaltu
s jásotem točícím se na zobáku hory
přikryté překladem
prostřeného pole
Cesta tě měnila
v symbol skleněnný strom
v lasturu polykající ústa
v obraz co nemluví
znovu jsi to ty
šarlatové zvíře
s očima achátů; z nich vytéká moře
jenž musím přeplavat
abych se mohl ohlédnout a matně vidět
jak se lesknu
když z tebe přestávám pít
vlastní plevel
Publikoval(a):
Marek Miko, 14.7.2020