Anotace: Romanovi...

Když sedíš ve tmě
a nic kolem sebe nevnímáš,
víš jen, jak těžký je žít.
To horší až pozdějc poznáváš.

Ale co je vlastně to horší -
- snít anebo nemít žádné sny?
Pro každého je to jiné,
život bez snů je však bezedný...

Může přijít špatný den,
může přijít ještě horší...
Svému osudu se nevyhnem.
Pak málo věcí najednou Tě těší.

Hlavně se nevzdávej,
kráčej stále dál a možná...
Kdo ví, třeba bude jednou líp.
To však teď málokdo pozná.

Časy se mění, nic už není jako dřív.
Nabralo to rychlý spád.
Už nechci tápat, trápit se a snít,
chci jen, aby měl mě někdo rád.

Jako lev v kleci se teď cítím já,
chodím z jedné strany na druhou.
Nic kolem mě už nezajímá,
neznám věcí, co mi pomohou...

S touhle bolestí se musí vyrovnat,
poprat každý sám...
A někomu třeba darovat
jen trochu toho mála, které má.

Je mi smutno, hrozně moc,
bojím se, že už to nedokážu.
Že nedokážu říci dost
a všechno hezké nevymažu.

Je to život, vím to, ale moc to bolí.
Bude mi tu chybět.
A při vzpomínce na cokoli,
budu zase v koutku sedět.

Nevím, jak dál, i slzy ještě mám.
Nejvíc, když jsem sama...
Vím, on není a nebude sám,
ale už nenajde mě doma...

Sbohem...

Publikoval(a): Pípa25, 13.3.2011