Anotace: Je báseň Friedricha Schillera z r.1785, kterou v r.1824 v upravené verzi zhudebnil L.v.Beethoven jako závěrečnou větu své deváté symfonie. Zde jsem si vypůjčil jen název pro vlastní verše.

Co je to radost,
chvíle, či spíše jen okamžik?
To je ten pocitový most,
jímž vlídnost nahrazuje křik.

Bývá to něčeho dost,
v naplnění a uspokojení.
Ten, vždy námi zvaný host,
bolestných ran hojení.

Někdy i maličkost,
vhodné potěšení slovem.
Jež nesníží naši hrdost,
nebo zahřátí domovem.

Spatření krásy,
a probuzení lásky.
Kde příchod štěstí hlásí,
a hladí naše vrásky.

I dobře vykonaná práce,
se zaslouženou odměnou.
Také, když přítel nahradí zrádce,
svou užitečnou změnou.

Narození života,
nebo vyléčení bolestí.
Každá vítaná novota,
která k radosti si cestu klestí.

Potěšení dárkem,
i třeba drobný úspěch.
Ochlazení v prostředí horkém,
také, když nemusí být naspěch.

Co je to radost,
chvíle, či spíše okamžik?
Ano, nebývá jí nikdy dost,
žádný to sloupu dřík.

Proto pějme ódu na radost,
vděčni tak za její dary.
Za ten náš překlenutí most,
jenž však nejsou žádné čáry.

Radost k nám nepřichází sama,
o tu vždy nutno se přičinit.
By život nebyl samé drama,
nucen stále z něčeho vinit.

Ale ani ty výjimky, třeba výhra v loterii,
se nedějí jen náhodou.
I ty, zásluhy pokryjí,
vzájemnou rovnovážnou shodou.

Publikoval(a): Litarts, 16.2.2020