Anotace: . . .

ta cesta byla nekonečná
jako tvoje oči, kdysi jsem se schovávala
v garáži, a pach dřeva a betonu a chemikálií mi
stoupl do hlavy jako potok při jarním tání, bylo to
tak silný a persistentní, že si to doteď živě
pamatuju, jak jsem se topila v tý vůni, co
byla ve svý zubatosti tak neuvěřitelně dobrá, a
bylo to hodně podobný
jako se ti opřít o rameno
(mám tě v kůži už roky).

Publikoval(a): Poutníček, 28.1.2020