Anotace: .

Slunce, jak ňákej drzej spratek,
dere se oknem do pokoje.
V myšlenkách jako dycky zmatek,
v barvě černého stejnokroje,
a v hlavě tisíc permoníků
co připomínaj krušný rána.
Na láhvi jako na pomníku,
je jméno nějakého pána,
s ním trávím dlouhé noční chvíle,
s ním vyprávím si o bolesti.
On mlčí. A já ledabyle,
v odkazu jeho hledám štěstí
a nacházím. Až na ty rána.
Když oči v opuchlinách mizí.
Já vím, dávno mi zvoní hrana,
zrcadlo je mi televizí,
a zatímco do očí bodá,
ten jak už jsem řek - drzej spratek,
Jim Beam mi znovu ruku podá,
za zvuku šroubování zátek....

Publikoval(a): netWoor, 6.1.2020