Anotace: ...

Moře se mi snažilo neobratnými slůvky něco pošeptat.
A já naslouchala.
Strach mě pohltil zatímco má kolena se ještě třásla.
Ta slova nelze ani rozepsat.

Seděla jsem tam ještě dobrou chvíli.
Viděla jsem mrak na obzoru,
Který po chvíli pohltil měsíc a mě nechal v pozoru.
Obloha potemněla ale vlny se zmírnily.

Těm slůvkům nevyrovnaly by se ani hlasy stromů.
Vítr česal mé vlasy jemným hřebínkem
a moře šeptalo ještě měkčím hláskem,
abych šla domů.

Chtěla jsem pohlédnout do očí tomu modrému stvoření.
Tak moc jsem po tom toužila,
má touha mě mučila.
Jen málo z nás zná toto soužení.

Prosila jsem moře,
aby mi své oči ukázalo,
mou duši aby roztříštilo,
ukončilo mé hoře.

A ono uposlechlo.
Dalo by se říci vzato,
že by se té kráse nevyrovnalo ani zlato.
Přes krásu ebenových očí moře by se normální srdce nepřeneslo.

Cítila jsem jak se má duše půlí ve dví a pak znovu a znovu.
A já tam stála,
z plna hrdla se smála,
bezmocně přihlížejíc tomu nádhernému lovu.

Publikoval(a): AmiCZ, 8.8.2019