Sedíme spolu...
Sedíme spolu...
Venku chladí mrazivé doteky zimy
až po duši jde krutý mráz
bloudím hradbami rozpadlými
smutek a prázdno kam se podíváš
chtěla bych tě sevřít v mé náruči
však vzdaluješ se mi někam dál a dál
sedíme spolu a mluvíme bez řečí
knoflíky žalu si až ke krku zapínám
sedíme spolu a mlčíme v tichu
obraz co se navždy vryje do duše
marně hledám kapičky ztraceného smíchu
srdce v závěji bez jakékoliv retuše
ze slzí potok, pak dravá řeka
dere se bez milosti meandry svého života
až zhasnou světla z bílého mléka
všude vůkol prázdno a tichá samota...
Publikoval(a):
Klarineb, 24.1.2019