Anotace: Možná proto už v nás není...

Udělal si Bůh výlet mezi lidi,
Sešel na zem, jen stál a poslouchal.
Díval se jim do duší a přemýšlel
Kde se bere v lidech všechen jejich žal.

Stvořil jsem je k obrazu svému,
Dal jsem jim lásku, něhu, zemský ráj.
Nikdy mě nenapadlo přát jim něco zlého,
Kdo za to může, proč, odkud a kam?

První co slyšel, byla zloba
Nad tím, že někdo přišel o auto.
Dal jsem vám svého syna, Krista,
A vy litujete sebe a nikoho?

Jste šedí a nejen navenek,
Uvnitř jste prázdní, z kamene.
Kde je soucit, kterého je na zemi tolik třeba,
Co zbylo z mého blahoslavení?

Snažil se mluvit k nim, ale zbytečně,
Nepotkal nikoho kdo by ho vnímal.
Každý řešil jen sebe a své štěstí,
Které však pouze v hmotném spatřoval.

Uslyšel stížnost mladé dívky,
Kterou před svatbou muž nechal.
Vinila Boha, nechtěla přiznat chyby,
Proč neposlouchala jsi když jsem tě varoval?

A další, zase se lituje, zas pláče že život je zlý,
Hrozně se trápí, prý nad svým osudem,
Viní v tom Boha, sestru, kamarády,
Ale nechápe, že je zdravý a silný.

A dost, prohráli jste svoje životy.
Promarnili jste je honěním se za snem,
Kde vše se blýská, třpytí, sladce voní,
Kde vaše duše prázdné jsou a mdlé.

Odcházím zpět, nevrátím se už k vám,
A žádnou vaší prosbu nevyslyším.
Kde není víra, nebude nikdy ráj,
A srdce vaše nikdy neprocitnou.

Publikoval(a): Žádnou nemam..., 2.1.2019