Anotace: ...když není úniku

Bolest je tichá jako padající sníh,
šíří se tělem,
vidět je jen na očích.
Slza za slzou pomalu kane,
srdce se začíná bát,
co se s ním stane.
Nejspíš začíná tušit,
že bije pro posledních pár chvil,
že bije už jen pro pláč,
který tu zbyl.
Začíná zrychlovat,
však síly má dost,
ale v hlavě myšlenky: "Už je toho moc!"
Hlava se skládá pod vahou myšlenek,
tohle nikdo nečekal,
kdo by to byl řek.
Pravá ruka bere nůž,
levá jen čeká,
rozum říká: "Ještě se vzmuž.",
další slza po tváři stéká.
Je rozhodnuto,
jak to skončit má,
pravá se přibližuje,
levá usíná.
A pak to přijde v jednu chvíli,
vykoukne kapka,
proud krve sílí.
Řine se ven
a dopadá na zem,
myslete si, co chcete,
možná je to blázen.
Ale byl to jen člověk,
který dal své srdce sobci,
jeho život se zastavil v prudkém kopci.
On však neměl sílu dál šlapat,
spadl dolů,
začal tápat.
Pak našel útěchu,
našel řešení,
tohle rozhodnutí už nic nezmění.
A tak se stalo,
nenaděláme nic,
můžeme jen doufat,
že takhle neskončí lidí víc.

Publikoval(a): klarik96, 22.2.2011