Anotace: Tak nějak o nás, o všech a o všem...

Bůh podvedl své ovečky
tím, že skryl svou
pravou tvář

pastor se tváří nevinně,
však potřebuje slovník,
aby zjistil význam
slova svatozář

skrz zármutek hledáme
odpuštění, ale naše
slzy chutnají po čpavku

není proto lehké
ubránit se pocitu,
že jsme jen ztracené duše
zakleté v čase, ve světě
tvořeném ze samých omylů

a každý den přichází chladný déšť
odhal mi tajemství schovaná
v srdci a slibuju ti, že v příštím
životě budeš šťastný...a já též

sic s pár mincemi v hrsti
pouze zvíře vycítí, že jsme
vlastně všichni blázni
žijící ve smyšleném příběhu

miluji poezii, ale
k čemu jsou verše bez rýmu
jako vesmír, jemuž chybí hvězdy
otázka dne: čeho je schopný
zlomený člověk, jenž sešel
ze své životní cesty?

Ve skutečnosti jsme pouhé nic,
někde v prázdném prostoru
pravda mizí z učebnic
zatímco lidstvo směřuje k pogromu

z toho důvodu, drahá mami
tvůj syn žije se sklopenou
hlavou, aby neviděl
strasti všedních dnů

události, které mají se
stát se stejně stanou
tak co je na tom, že
spoustu věcí nestihnu?

Proto mě to nutí myslet na
dobu o pár let zpět
je infantilní chtít být
zase dítě, znovu zasazený květ?

Teď už je to zdá se jasnější
jsem individuál, tak co má být?
Náhle k srdci přirostlo mi
čtení filozofických knih…
z kterých vyplívá, že
největší slastí, je
pro člověka pýcha a hřích?

A tak ztracené duše hledají cestu,
východ z labyrintu samsáry
bloudí, však skutečnou
trasu zdá se… pořád neznají
je jim skrytá, zůstává
snad bokem, v pozadí?

Ztracené duše, jenž v
universu nekonečna stojí…
hluboko v ústranní

Publikoval(a): Makaveli, 19.8.2018