Na viděnou
Na viděnou
Laskavě se táži trpících
co vidí denně v zrcadle
s dlaněmi rudými od krve
na řasách kapičky potu
po ztrátě posledního
zbytku naděje
jen podívej, jak se třesou
všichni, kdož jsou hluší
když jim předkládám realismus
slova psaná černou tuší
v mých baladách
nenarozené děti pláčí
já ve svém snáři
zapisuji vzpomínku na každou
probdělou noc, jenž
protknul ten plíživý chlad,
který šel cítit na
nohou, když jsem byl bos
tak padám na kolena
lapaje po dechu,
soumrak za okny už se blíží
nutí mě myslet na to
co jsem promarnil
co stihnul
a co už nestihnu
chci se ještě naposled
proběhnout, zatoulat se
v sadu čerstvých živých růží
zapomenout tak
všechno co mě uvnitř
duše tolik děsí
hlavně ten nesnesitelný
puch a kocovina od skotské
a od Hennessy
rozpomínám se,
byl jsem
dítě štěstěny?
Ptám se, proč nic
není jako kdysi
teď, když jsem
navždy dospělý
na chvíli vrátit dobu
kdy se ve velkém
nosily tenisky
„Air Džordn“
nemyslelo se
tolik na zítřky
s dobrou partou
přátel k tomu
a tak tahle reminiscence
mě nutí rozjímat nad
životem zdá se čím dál víc
něco je cítit ve vzduchu,
křičím „nechte konečně
naše ratolesti být“
(sami sebou)…
ve školních lavicích
schované cáry papíru
na nichž psáno jest... na viděnou
Publikoval(a):
Makaveli, 23.7.2018