na lavičce plačící muž
na lavičce plačící muž
někdy pracuju
v jedný vesnici
a obyčejně jezdím
domů vlakem
je to kousek
takže coby skokem
je tam malá
zastřešená zastávka
tmavě modrá
obrostlá houštím
ale její lak už je
dost seškrábanej
a místy je vidět rez
a na trapných nápisech
bez duše
linoucích se po stěnách
nedostatek sebeúcty
obvykle tam čekám
na vlak sama
v klidu a míru
uprostřed nelítostný pustiny
dnes tam ale
seděl omšelej muž
v potrhanejch hadrech
muž středního věku
vypadal strhaně
vedle sebe
špinavou igelitku
neškodil by oběma
pobyt ve vaně
z očí mu
čišela duše
marnivá
prožraná
hnijící
zkažená
čistá duše
slzy jako plynoucí řeka
se mu koulely po tvářích
teď nikoli žena
ale pro jednou muž
je v nesnázích
jeho slzy
se mnou hnuly
bodly mě u srdce
u mýho srdce z žuly
z pláče ho pálily oči
a popotahoval
jak asi
jeho příběh skončí?
vytáhnu z báglu
bílej papírovej kapesník
a podávám ho
tomu ztrápenýmu tvoru
něco nesrozumitelně mumlá
ale pak
se zlehka usměje
a to bílý cosi přijme
každej se občas
topí ve sračkách
někdy až po koule
někdy až po uši
nevěřícný rána
toulavý večery
Publikoval(a):
Michelle.Morrigan, 29.6.2018