Anotace: ...

Možná kráčím
údolím pekla,
stíny mě špehují

ztroskotal jsem
na pevnině plné dětí
jejichž srdce krvácí
(když poznaly lásku
jako pouhou atrakci)

také růže vadnou
nadsvětelnou rychlostí
takže kudy jen jít,
když směr se v mlze
vytrácí a člověk pomalu
přestává být
navždy lidskou bytostí

stejně jako já, když
nahlédl jsem do nitra své
duše a byl zděšen
kolik démonů vedlo mé pero
při skládání veršů za tmy,
v mysli šero

ani to Hennessy
jak se zdá moc
nepomohlo zahnat
vzpomínky na chladné léto

i ten pláč vsáknutý
v peřinách, když ještě
jako chlapci došlo mi,
že všechny mé vzory
upláchly dávno ve větru

...věčně uvězněni v
reinkarnačním procesu

a má tvář, byl jsem to já,
můj strach, ona zbabělost,
co mě drží v mrákotách?

Pouze psaní laciných
rýmů pomáhá mi
vztyčenou hlavu mít
když propadám se v temnotách

neboť chlapce a
dívky pohltila
tahle zvláštní doba,
je načase ptát se proč…

už i mé tulipány
na zahradě
naříkají o pomoc

Publikoval(a): Makaveli, 20.6.2018