Anotace: jen tak, fantazie

V záhybu sametové tmy
vidím tě vycházet
ze stínu měsíce
čeřit s ním klid hladiny

do vlnobití proti zdi
do pěny hnané v příboji
až oheň pronikne skrz tříšť
do jádra jeskyně.

Po spirálkách jisker
šplhají hádci v záblescích
k průčelí z tisícerých očí
nehybně zírají

živým okamžikem
klesáme s výdechy
zpět do našich těl
bez potřeb a myšlenek

…

pak svět chytil obrysy
a zevšedněl.

Publikoval(a): Gaia., 25.4.2018