Anotace: A pak zavřel dveře, táhlo mu na šedesát...

Šel krokem klidnějším než před ním běžel čas
vydal se na jednu z posledních dlouhých tras

nespěchal protože nebylo proč
a vlastně ani už nebylo kam
dávno ho omrzel svět kolotoč
jen marně unikal svým vzpomínkám
ty jež ho na duši ráno hřály
za nocí bezesných pravdou studí
cesta když stáčí se do spirály
a písek napadal do osudí.

Stoupal jen pozvolna soutěskou pokory
ostatní říkali úspěchům navzdory

bez mapy vedený vlastním bohem
jen pro pár iluzí nestihl vlak
také se častokrát mýlil v mnohém
a mnohé zdálo se být naopak
soucit když prosvítal z úsměvů žen
do srdce na dlani snášel se sníh
ač jejich láskou byl nezasažen
s láskou však vzpomínal na každou z nich.

Tiše se zastavil před branou stmívání
znavené oči se vlhkosti nebrání

a když je otevřel z posledních sil
spatřil svůj obličej v téže řece
u které za mládí tak často snil
snad něco přehlédl co když přece
zbývá jen okamžik do zázraku
kdy člověk najednou věří tomu
že duha nad hradbou temných mraků
smířením ozáří cestu domů.

Publikoval(a): Mirastus, 20.2.2018