Anotace: kritika jednoho lidského charakteru

S pýchou jsem vstávala do bílého dne,
ukrývala se za oponou v černočerné tmě.
Chtěla jsem mít všechno nebo nic,
kdy vše bylo málo a já chtěla stále víc.

Vždy jsem byla tak vzorná,
tak čistá, čistější jak lilie,
a pak mi došlo,
jak mohu milovat
a chyb svých litovat,
když nejsem schopna vypít pohár vína....

Začala jsem slavit,
slavila jsem dva měsíce,
abych pocítila svobodu
a chápala a vnímala druhé.....
Nejen sebe, své touhy, potřeby a cíle.
Byla jsem tak marná, marnivá,
ale nechtěla jsem tomu věřit,
protože jsem byla přece dokonalá.
Musela jsem být,
když jsem se sama vychovala.

Ty jsi věděl, že nejsem,
ale já byla tak pyšná.
Nikdy jsem neměla nic,
věřila jsem tedy, že pýcha mi dá víc.

Marný je ten, kdo miluje
a marnější ten, co lituje.
Musela jsem znovu,
ukrýt se za oponu,
abych viděla všechny ty své omyly,
co by bez tebe a bez pýchy nebyly.

Pokud jsem tedy dnes lepší člověk,
je to díky tobě.
Vyrůstala jsem jako divá zvěř,
ale teď, když už jsem stará a všechno vím,
nebojím se být obyčejný němý stín.

Když udělám krok vpřed,
vzpomenu si na tebe
a ještě včera bych se vrátila zpět,
ale dnes ráno jsem se probudila
a pochopila, že včera není dnes..

Už necítím vinu,
už neslavím svou svobodu,
nenosím místo zrcátka pýchu v kapse,
prostě žiju a hledám......

Asi se ptáš, co hledám,
ale to já nevím,
zatím mi stačí slyšet zpěv slavíka,
vidět hvězdy a číst ve slovech Lincolna.

Třeba cestou ukradnu hrst polibků,
udělím pár milých slov, či chytrých rad
a navždy vyženu tu hloupou pýchu z našich řad.

Publikoval(a): Claire Tinkova, 18.2.2018