Anotace: báseň pojednává o rubikově kostce, která je obrazem lidské společnosti. Svět nikdy nezažil pravou tvář rovnoprávnosti a ačkoliv z historie vychází střípky pokusů o rovnost všech, vždycky tady bude rubikova kostka

Hodiny jsem pozorovala rubikovu kostku,
sledovala jsem jak je barevná,
a když jsem ji rozložila,
byla zcela odlišná.

Věděla jsem, že je nešťastná,
přesto jsem se snažila chápat,
zda-li může takhle setrvat
nebo musí barva k barvě pasovat.

Abych chápala zákon mezi barvami,
hledala jsem algoritmus mezi ženami.
Ukázalo se, že vše je otázkou charakteru
a nic není záležitost barvy nebo pohlaví.

Červená byla rafinovaná,
modrá zase ledová,
zelená byla radostí,
bílá nadějí na příměří.

Kostku jsem složila,
aby barva barvě věřila.
Došlo mi, že rubikova kostka představuje společnost.
Společnost, kde neplatí rovnoprávnost.

Znovu jsem pozorovala tu stejnou kostku,
působila šťastně
a já mohla mít radost,
že jsem ji složila.
Vše se zdálo naprosto dokonalé,
ale když jsem udělala tah doleva nebo doprava,
jako by se ta kostka v mých rukách hněvala.
Najednou jsem držela v ruce celý svět.
Kostku jsem opětovně rozložila,
položila ji na stůl
a vyslovila přání.

Jestliže jednou bude každý
rubikovu kostku považovat za složenou,
když bude opticky rozložená,
vznikne nová fyzikální veličina.

Svět získá nové rozměry,
které upraví mezilidské poměry

Publikoval(a): Claire Tinkova, 8.2.2018