Anotace: Taková jedna o životě :)

V rozdrásaných rukou
brázdami osudu,
se slepeckou hůlkou
zmítám se v neklidu
svých vlastních pochybností.

Rozlámaný chléb s křížem
unáším do svého stavu beztíže,
zadělám těsto do díže
a půjdu spát,
chci zmatená usínat.

Chci se probouzet šílená,
jsem znemožněná a ztracená
a právě proto se chci smát,
hloupé otázky ‚kdo má mě rád‘
chci pohřbít a zakopat.

Nad devatero lesy
poletují mé děsy a běsy
a hrůzu mi nahání
každé nové svítání,
kdy zapomínám na noční zmítání
v krajině zvané noční můra.

Sama sebou jsem záhada,
rouhám se, když říkám obluda,
občas mám chuť vraždit očima
a myslím, že právem
nazývám se lhostejným vrahem
svých vlastních snů a nápadů.

Nad cestami osudu
kroutím hlavou, uvažuju
nad tím, co pro mě znamená žít,
je totiž krásné lásku kolem sebe mít,
jen nevím, zda dá se smířit s tím,
že nespravedlnost je spravedlivá...

Divím se vlastním pochodům,
slovům, myšlenkám, názorům,
jsem někým, kdo mě umí překvapit,
je špatné se na rozcestí zastavit,
ale horší je bezmyšlenkovitě se rozejít
a nevědět ani kam.

Život je velké překvapení,
ať mi nikdo neříká, že není,
jen když představím si tu rozdílnost osudu,
jednou tu jsem a pak tu nebudu,
koukám se s úžasem.

Život mě baví a koho ne,
toho je mi líto,
snad ho nový život nemine,
ještě, že mám své síto,
skrz které cedím ty zlé okamžiky,
svět malý, krásný a život je veliký.

Publikoval(a): Baruet, 8.2.2011