Anotace: Je to fikce, trochu úlet a především duet. Takže moje maličkost a Gogol. Díky Míro, že jsi se mnou do toho šel.

Na šíji bělostné chvějí se krůpěje zajaté do smyček času
kolik již zbloudilo šlépějí pod pláštěm temnoty do prašných cest
tajemství věčnosti za mlhou soumraku nenajde ve smrti spásu
jen okamžik podlehnout vábení z nějž line se šelest tvých hlasů
až u bran podsvětí z červánků rubíny nechám si do řas tmou vplést.

Karmínem královna zakletá snáší se okvětím do lůna zkázy
čistotou mramoru zdobená ve světle zániku hořících hvězd
závojem vzrušení za nocí bezesných v osidla žízně mé vchází
po schodech z rozkoše tajemnou vůní k zahradám bolesti schází
tam polibkem ve stínech záhrobí do ráje nechám se tvou vášní vnést.

Tichý vzdech na rtu se zamlží až kola kočáru zapadnou v blata
předlouho slýchám vzlyk vlků jimž blednou oči když skrz obzory svítá
vír černých květů z ramen mi spadává do chvil kdy s tebou jsem spjata
budu tvým posledním hříchem odrazem všeho čím jsi jenom ne svatá
tak uchop tu zběsilost touhy jež v každém úderu srdce se zmítá.

Já lačně pít z fontány života tvé chci poháry rudého vína
tmavé svíce předehru tančí a les dýchá do mechu obrazy chtíče
pokoj se zahalil v pléd jenž nachem se pod tíhou objetí vzpíná
má slova se barví jak list Slunce západu v parfému se jménem Mína
a Měsíc tak plný již od hradu prokletí nemrtvých svírá své klíče.

Publikoval(a): Desiré, 8.1.2018