Anotace: ...

Projít celou budovou
od sklepa až po půdu
opít se jeho samotou
v područí osudu

Nasát vůni zašlých dní
před vraty v pasáži
kde stoletý domovník sní
modlitebnu skrovnou ti ukáži

Hmatem pouhým nahmatáš
tep mých cév, jež jsou tu zazděny
sousedské hádky, milostný čardáš
bílým vápnem černé dny jsou přetřeny

Kdy kanovník František
přerostl sám sebe
a uvízl chycen lasem na klice
před branami pekla či nebe?

Či skvostná Julča
královna syfilidy a něhy
co kunšoftům otevírala
v přestávce na obědy

A pak, když Ďábel se nasytil
za ní jeden vlez
a probodl jí srdce
pač byl zhrzen a bez peněz

A pan doktor Goldstein
a malý Jozífek, co na parapetu sedával
kde jsou ty zbloudilé duše, ty tváře
které jsem na pavlači vídával?

Všechno odvál prach času
a tak tu stojím a přemítám
nač žádat boha o věčnou spásu?
raději minulost svou na kusy roztrhám

V opuštěné světnicí pak vlídné šero
ze vzpomínek nezbyde víc
než obrázkové leporelo

Tyhle sivé zdi
toho moc zlého viděli
ale stále nad oparem městské džungle
pod žlutými hvězdami, komplotují o naději...

Publikoval(a): Oliver Ouvín, 4.12.2017