Anotace: . . .

Mám
nohy z jílu
a srdce napnuté v kytarových strunách
a tak neutíkám, je tak
snadné na mě hrát
nervózní staccato i flegmatické harmonie
a tak neutíkám
jen si sednu a počkám
až dnešní virtuos
dohraje poslední akord
a nechá mne naplnit
svůj hrudník vibrujícím tichem.

Je to ta nejhlubší absence zvuku
co se vepisuje pod kůži
a tluče, tluče
o hluché kostelní zvony
na vsi v půl třetí ráno.

Mám
nohy z jílu
a v uších pořád ještě vodu z Egypta
cítím se sama jako
hluchý kostelní zvon
do kterého tluče, tluče
další a nový člověk
má spoustu slov
a PhD v empatii
resolutně mě chápe a
ví o mně úplně všechno
jednou o mně napíše knihu
bude to ta nejúžasnější kniha
v dějinách pre-populistické avantagrdy
a já si jí koupím
protože mám od dětství slabost pro fikce.

Mám
nohy z jílu
a knihy o všech svých známých
těch dalších a nových
i těch, co
na mně hrají na denním pořádku
už léta
s málokterým z nich jsem
prohodila slovo, ale to nevadí

mám nohy z jílu
a zatímco naslouchám
tak zním.

Publikoval(a): Poutníček, 6.11.2017