Anotace: Zabloudil a jsem do kraje známého, ale i přesto vzdáleného...

Už nevím, kdo vlastně jsem,
tápám bez cíle,
což je mi značně nemilé.
Už nemám žádný sen.

Bloumám ulicemi stále dál
a v slunce svitu
dávám prostor soucitu,
jenž se vždy len zdál.

Den k večeru se chýlí,
nastane tma, které jsem se tak moc bála.
Prosím slunce, zůstaň ještě chvíli.
A najednou duše v temnotě vzplála.

Probudilo se schované nitro
při pohledu na ně
mi najednou svitlo.
Na světélka známá mi ve tmě.

Vždy dodávají naději
a sílu vzbuzují,
co mám nejraději.
Obud obuji.

Já vydám se jim vstříc
než k ránu vyhasnou,
od minulosti pryč
v budoucnost nejasnou.

Publikoval(a): Tereza1918, 25.10.2017