Anotace: Všichni lidé jsou si rovni...

Slzy vzpomínek a naděje,
sny, které odvál čas
a touha věčného pokoje
tkví v srdci mém,
v duši hloubi mé.

Nekonečná nostalgie dětství,
které minulo už,
odlesk kouzla Vánoc,
týden jak měsíc, den jako noc,
věčný zpěv, věčné bohatství.

Proč jen člověk myslí,
proč zdá se být mlád‘,
ať nechce či musí,
nelze přestat vzpomínat.

Člověk vždy si bude stýskat,
vždy skutky minulé vyčítat,
nezachytí dvakrát kouzlo okamžiku,
zapomene žít, utone pak v hříchu.

Bez Boha je člověk jen
mrtvé duše obalem,
zdá se pak býti snem,
jakýmsi stvořeným omylem.

Člověk přec musí býti Bohu k smíchu,
stále se mýlí a vrací se k hříchu,
pláče i směje se, shlíží se v tichu,
všeho má příliš, však chybí mu díků.

Nač člověk bláhový,
Bůh přeci odpoví,
nač stále se ptát,
nač životem umírat.

Bůh přeci léčí,
Bůh lásce svědčí,
Bůh věčný pokoj v srdci,
Bůh láska moci.

Publikoval(a): Baruet, 29.1.2011