Anotace: ...

Obloha sluncem prozářená,
tatík své dítko nese,
mužova ješitnost uražená
zoufale se třese.

Odpoledne ve tři na nádraží,
slunko stále pálí,
peníze šetři,
prodejce setři –
ten tě neošálí.

Na lavičce polosedí
muž – bez – domova,
jenž v dálky hledí.
To tajemství vezme si až do hrobu,
že mluví na průhlednou osobu.

Ubohý to chudák,
však bohatší než všichni lidé světa,
ve svém vlastním světě,
jen on má právo veta!

Takový prosťáček,
za deště nosí děravý pršáček,
on má svůj svět,
do něhož přenese se hned.

Pozorovatel,
vidí, co dělají lidé,
nedivím se mu,
že chtěl by být jinde.

Svá moudra má sám pro sebe,
zlo ho nikdy nezebe!

V tomhle našem světě
on nemá šanci,
vždyť chovají se k němu lidé jako dravci.

Pár drobných sebere na nádraží,
život se mu neprodraží.
Vousatý to človíček,
čekající na zítřek,
co napoprvé nikomu nevoní,
lidem ovšem neškodí.

Spřádá podstatu ze sebe samého,
v duši své skrývá člověka mladého.
Ať na nádraží bude či v lese,
ze světa jeho ho nikdo neunese!

Publikoval(a): Michelle.Morrigan, 2.10.2017