Anotace: Někteří říkají, že jsem na svůj věk příliš vyspělá, ale okolnosti mi být dítětem nedovolují...

Dnem a nocí pořád sním
o tvém náručí,
jehož se mi možná nedostane
a pláču slzy rovny příboje.
Snad políbit tě možná smím...
Se svým srdcem dávám se do boje,
za rozum svůj neručím.
Kdo ví, co se do měsíce stane.

Já ale nezoufám
a stále doufám
v mou poslední naději,
co mi cíl můj káže
a proto se tak směji,
byť vyhýbám se zkáze.

Chci cítit mou ruku v ruce
a dýchat s tebou stejný vzduch,
kdyby si mě rty horkými líbal,
tak zrudly by mi líce
a hořké slzy plakala,
jež by jsi mi slíbal.
Nechci být jenom duch,
jak bych si jenom po tě stýskala.

Tak ubíhá den po dni
a noc po noci,
má nervozita
a srdce plné emocí,
vždyť už možná zítra!
Duši prosím zklidni.

Nastává den osudný,
co rozsudek vynese
a pot na tvářích
mi kape.
Do fantazie zanese,
jak psáno ve snářích.
Sedáme si na kanape.

"Myslím, že by lepší bylo,
kdyby se mezi námi nic nestalo."

Říká on a já blednu.

"Vždyť se takto zničíme
svými depresemi,
jak spolu rádi chvílemi,
třeba takto sedíme."

Ta slpova mě srazila ke dnu.

Zvedám se a mířím pryč
a zadržuji řev. "Tak zakřič!"
Musím si vyplakat plíce,
dokud nezhasnou všechny svíce
mé poslední hodiny.

Publikoval(a): Tereza1918, 19.9.2017