Anotace: . . .

Ležíš mi těžce na jazyku
převaluješ se po něm jako
přívalová vlna
plná lodí a zahradních laviček a
ulic Hasankeyfu.

Kráčíš mi po tepnách
paty tvých bot se zarývají do mých tkání
kdykoliv polknu, cítím tě
těsně na kraji plic, jako někoho, kdo
pořád ještě doufá v zaváhání
v manifestaci naděje, co se projde po střeše
a ocasem mu smete do klína rozhřešení
nebo možná jen hrst podzimních mrákot
a krabičku cigaret
jako někoho, kdo si vezme do vlaku
krátkou romanci, jen aby jí vyhodil na peróně
a dál se svezl úplně tiše
a bez distrakcí
cítím, jak rveš ruku skrz ty mříže do lví klece
a snažíš se prsty zavadit o hřívu
jen ať vlhce dýchne
nebo urve
cítím tě, jako někoho
kdo pořád ještě sedí u východu s kytkou
a už vlastně na nikoho nečeká, jen
se převaluje v tý ubohý mizérii milování
a vyžívá se v tom, jak se kolemjdoucí lidi
vyžívaj v něm
až po okraj se naplní tím bezděčným hyenismem
z cizího melodrama erosu a fílie, než
se konečně zvedne
a půjde pěšky domů.

Ležíš mi těžce na jazyku. Stoupáš mi hrdlem
pomalu, jako zrezivělej výtah
a když polykám, myslím na to


myslím na to
jak občas skoro nejsi
a tehdy
tě v tom krku
cítím nejvíc.

Publikoval(a): Poutníček, 11.9.2017