Anotace: Kam ukryjem se jednou sami před sebou?

Stmívání



Den nachýlil se do stmívání.
Když slunce spadlo za kopce.
Dál ve mně ještě zlatě září
paprsky jeho horoucí,
tak jako duše toho,
co pro ni vzplála v srdci pochodeň
a minul den mnohý,
když spolu skrytě tajně jdem
a otvíráme pocit,
že pouze co je skyté,
je v nás skutečné.

Kam ukryjem se jednou
sami před sebou,
když svědomí v nás probuzené
všechno obnoví,
kam podějem se asi,
až minou tyto časy?

Snad jednou dospějemem ke konci
a budem náhle vidoucí.
Jen ten, kdo srdcem nahlíží,
projde Branou bez velkých potíží,
vždyť návratu už odtud není,
však věčnost tvoříme si tady
a co v nás utkví v duši,
tím zdobiti se budem
a tím se také živit.

A pravdu skrytou můžeme jen tušit,
když zrána oči otvíráme
a nevíme, co přinese nám den,
co navečer zas končí
a my zas oči zavíráme
a necháváme duši
splývat s nekonečnem,
z něhož čteme osud, co si
předem napíšeme
ve svém srdci.

A když se v noci nikdo nedívá,
můžeme ve snech pokojů tajných dveře otvírat
a kochati se představou,
že starosti pryč s nocí odplavou.
Vždyť jistota je pouze jedna,
že všechno děje se, jak má
a kdo tluče, tomu otevřou
a kdo prosí, bude vyslyšen.

Vždyť na Ruce jsme Boží
a On nás zkáze neponechá,
hoříme-li ještě
a není po nás veta.

Publikoval(a): Marie Bernadeta, 27.8.2017