Anotace: Číst po setmění... po červeném... smysl je na vás.

Lhostejné stěny co z kamene,
skuty a v dikci omšelé,
již prosty svého břemene
byli domovem pro zemřelé.
A v objetí jejich zmůže,
již skrývat pouze se duše,
jednoho zlomeného muže.

Na nožkách tenkých - pobledlé tělo
jak struny po řece - vně kamenné
by k žalu - mu krok co krok pělo
zvíře co sotva jest slyšené.
A v paprsku stínů - co váže
mu slunce noční lehounce káže
že sítě v kol - mu stojící stráže.

K muži tvor, k soku sok,
první, druhý - třetí krok,
již se blíže, blíže pnou,
oči černé, vně jiskra bledá,
co kořist snadnou,
hledá.

Však není sám či... není sama?
komu šeptá, noční dáma? - své
,,Tiše, tiše... přátelé!
Slyším tóny veselé!''

Vzlyku, snad vzdychu - tiše
však pokojně káže dáma,
ze strachu - spíše
že láska co známa mu dána
bludná je vrána.

Publikoval(a): C.I.F, 16.8.2017