Anotace: Jako dumavé ticho zranitelná, ale přesto nesmírně šťastná..

Vzedmuls spící bouři,
jejíž blaho mě až tísní,
kde hlučným světlem zalévá mne,
tam strach tiše hnízdí.

Carapax duše mé svým bytím tříštíš,
obnažils tkáň srdce otřesům příštím.
Modlím se, ať světlo mé pevně střežíš,
zkřehlo na sklo, pro nějž těžko je přežít.

Proč tak dlouho, už vím nyní,
trvalo odvalit kámen, co stíní
city, touhu a největší strach,
pustil si k očím mým obzorů nach.

Čím více ale na tobě lpím,
tím méně po nocích klidně spím.
Ač silná v tvém náručí být bych měla,
v jemně bílé kvítky se měním,
kdykoliv dotkneš se mého těla.

Publikoval(a): Annie F., 29.6.2017