Anotace: Deprese v tento den se stává jakýmsi každoročním rituálem

Rozjímám v objetí šálku ranní kávy,
zda jsou všichni lidé tak podivní,
či jen já se k nim brzy otáčím zády,
po tom, co mě ujistí, jak moc jsem naivní.

Rozjímám s příchutí poledního čaje,
proč nejsem ona, proč ztrácím se -
jako plamínek, jenž v Tvých očích plane.
Samotinká balancuji na okenní římse.

Rozjímám se sklenicí večerní deprese,
snad je mým jediným, věrným přítelem,
ta vždy se mnou tíhu života i smrti ponese.
Spolu do postele ulehnem a ticho prolomíme
výstřelem..

Publikoval(a): Astraia, 2.5.2017