Jé, díky Adharo! Děkuji vám všem. :-)

25.2.2017 0:29 | Gaia.

Já jenom po špičkách nesu svoje ST. Teda teď už je tvoje.:-)

24.2.2017 22:46 | Desiré

Už mě nebaví jak to šlo u mě dosud Miro, něco nového se pomalu vynořuje… je to podobné jako když vykročíš a jedna noha zatím visí ve vzduchu, místy dosti blbý pocit, ale zpátky už se nedá. :-)

Hodně zajímavé, Bláži že jsi spojila začátek a konec, to mě samotnou nenapadlo hmmm i tak se dá…

Martine, vyjádřil jsi to naprosto přesně!! A dávám ti plně za pravdu, že se začínají lámat chleby, jak konstatuješ pod Wčelčiným „Planetáriem.“

24.2.2017 11:05 | Gaia.

krásná nadčasová báseň...no i přes mentální překážky a emoční propady co se mi ještě občas dějou se mi do toho nového chce jak malému klukovi(a to staré? at se klíďo již konečně uzavře)leč ještě třeba práce na sobě...bo sem tam stále jen jednou nohou a to je jak když tě trhaj na kusy(4D s pokorou i nasráním...hééé)

23.2.2017 21:50 | Martin Havlíček

Ježíš já napsala koment jak tatar.Báseň je moc pěkná,s klíčem k písni písní a nezbytným klidem před...

23.2.2017 20:01 | Lipová

No, tak řekla bych že tohle nás řeší víc,taky na to mám jednu,)

23.2.2017 19:58 | Lipová

Však nová hra může být zajímavá výzva:-).
Pěkně básníš...ST.

23.2.2017 17:38 | gogol