Anotace: ... sám je vyvoláš, ale občas je po sobě zapomeneš uklidit ...

Tvůj úsměv je lék na všechny rány,
sám mi však necháváš na srdci šrámy.
Umíš mi vykouzlit úsměv na tváři,
i temný den se s tebou rozzáří.
Dokážeš však také bouřku vytvořit,
do smutné nálady, k slzám mě položit.
Co ti to dává, když mi to děláš?
Copak pro mé city žádné pochopení nemáš?
A já žiji v tom, co jsi mi řekl sám,
že to není jednostranné, že čestné místo v tvém srdci mám.
Byla to jen prázdná slova, jen, abys měl klid?
Nebo ses chtěl pojistit, že nás obě budeš mít?
Na tohle bolí jen to pomyšlení,
moc tě, prosím, řekní, že to tak není.
Zatím mlčíš a já se můžu jen bát,
toho, co se ještě může stát.
Nenech mě čekat příliš dlouho,
mé srdce je spalováno silnou touhou.
Naplněno nadějí vzrušeně buší,
má však strach, jak to nakonec skončí ….

Publikoval(a): klarik96, 9.1.2011