Anotace: Milí básníci, tahle báseň není mým sólo dílem ale dialogem, kdy na přání dotyčné osoby neuvádím její jméno. Po společné dohodě její strofy označuji dvěmi hvězdičkami.

Na konci ohnivě rudé stuhy,
táhnoucí životem jak požáru dým
namísto smrti prohořela
trnitá stezka ke dveřím…

Za nimi starý dům
a dávné stromy,
mízu roní, setřásají pyl,
nad čistými jezery.

Do hlubin jejich strachů,
chycených v jeskyních z pavučin,
nořím svou intuici
rozsvítit ztracené křišťály…

**Těch kamenů horkých plné hrsti
rozházím všude kolem domu,
ať v stínu stromů,
jež mrtvým listím šustí, cestu osvětlují.
Ty vědět budeš komu...

Zvolna, pomalými krůčky půjdu,
blahořečím prodlevám,
do tkaniva rozetlelých stromů
kousek svého světla dám...

**Vždyť Bůh sám určil cestu naši,
z rozmaru lidská světla zháší.
Jemu buď ve dne i vnoci blíž.
Sic na těch poutích zabloudíš.

**Rozevři křídla jak plátky květ,
půl cesty své smíš přeletět,
potom se zasni a klidně pluj
světem, jenž bude pouze Tvůj.

Ve vlastním světě jsem dlouho žila
abych konečně vytušila
pod fasádou snů zdivo vězení.
Křídla jsem nikdy nevlastnila.

Tak pohled zvedám ke hvězdám,
jenž rozrušuje mříž,
skrze ni v náruč padají
paprsky ze srdcí Nebeských…

Publikoval(a): Gaia., 3.2.2017