Anotace: ...

Srdce chce v bílý obzor spět
hlavu k širým nebesům vzpínám a hned
kol uší mi kvílí větrný zpěv
óda na jíní, sníh a led

Klidně jak příliv hruď má se zvedá
horký dech v oblaku cestu si hledá
výše v mrak splyne útlý až běda
to musí být práce mrazivého děda

Zlatá zář dere se skrz větve v les
změť otázek šeptám, kde v létě voní vřes.
V mrazivých krystalcích nápady blyští se, věř
zatím tiše mě sleduje hladová zvěř

V odpověď cesta kroky mé stočí
do proudu potoka topím své oči,
mrazivě černá voda - jak noc
šuměním neochvějnou odkrývá svou moc
snad spěchá dál někomu na pomoc.

Ve mě budí jen ledový fakt,
že jako proud času má neměnný takt.
Nevinně šumí něžný vody tok
však o kus níž vlije se v měsíc, či rok!
Slzičky vody měří nám čas
z nebes kanou na zem a vzhůru vzlínaj zas.
Naše cesta má jen útlý pas
a v příbězích ztratí se jak na hlavě jeden vlas.

Věčný hlad mě v posledku moří
trudne po léku má mysl,můj duch
vůle, má jistota jak sníh se boří
hlad neutišen, zdá se, k mým prosbám je hluch

Oči by hltaly všechnu krásu světa
mozku denně nestačí jen jedna moudrá věta,
slýchat chtěla bych andělský zpěv
nestačí mi běžný života zjev.

Kde úplná pravda o nás tkví,
kam duše mizí, když tělo tlí?
Znát chci kam slunko chodí spát,
nechci se širého vesmíru bát.
Znalosti vstřebám, však chápu tím méně,
máloco vyrovná se takové ceně.

Krmím duši poznáním, vědou,
i skrze umění stopy mé vedou..
Přesto prahnu a srdce mé hyne,
ač cesta života se dál světem vine.
Hladová prázdnota dere se z nitra,
ó probdělé noci a malátná jitra!

Tak bloudím blednou krajinou,
od jedné myšlenky ženu se za jinou.
Snad boží soudy mi prominou,
že nejsem bytostí nevinnou.

Že zvídavost směle mi úsudek kalí,
že umět chci více, než světaznalí.
Že nestačí mi životem nechat se nést,
že v hlavě buduji si sama lest.
Že hledám řád, kde chaos je pán,
ale nezmůžu nic - to přísahám.

Publikoval(a): Annie F., 1.2.2017