Anotace: Každovečerní dilema.

Žehrám si, protože
v mé stolní lampě
shořela další můra
a mě už ten věčný valčík se smrtí
na pořadu každý večer od sedmi
a v zimě od čtyř
asi nudí.

Jediné moje řešení je
že nebudu svítit

ale já potřebuju psát
dopisy mámě
básně do šuplíku
poznámky pro lidi, které
údajně zajímá můj názor

(viděla jsem je pít kafe na nádvoří
a mluvit o lásce
a celý další týden
jsem nemohla pít kafe
a mluvit o lásce -
úplně mi smazali vůli existovat)

Mám můry ráda a celkově proti nim nic nemám
jsou víc jako lidi, než většina lidí
běží ke světlu a při dosažení spásy
zhynou
uhoří jako kus nepovedený milostný písně
je to všechno děsně debilní
každý večer od sedmi do nějakých čtyř ráno

Mohla bych taky sedět ve tmě
mám ráda tmu
vadí mi přesvícený místnosti
všichni v nich mají neurčitý obrysy
protože všechno je tak nějak zaházený bílou

nekonečné světlo a absolutní tma
jsou jedna a ta samá forma
metaforický
prohry

(pořád nevím, proč v tom děláme takový rozdíl)

jenže ty dopisy
a poznámky
a všechno.

Mám perfektní řešení, jak nebýt vrahem
mám všechny motivace
a žádný dobrý důvod jím nebýt
snad jen
že v naší společnosti
právě teď, v tomto stadiu světa
v týhle fázi kulturního vzdělání
a za současně tolerovanýho nastavení míry krutosti
se strašně blbě obhajuje
život
můry.

Publikoval(a): Poutníček, 19.1.2017