Anotace: jedna autobusová

Ty, ticho, jež na svědomí řveš,
nicotu nosíš sebou,
sice k myšlení burcuješ,
ale nohy mě z tebe zebou.

Rozléháš se světlem i tmou,
málo kdo ocení přítomnost tvou.
My tě nechápeme, proto nás děsíš,
nejen zlé věci nám ale nosíš.

Moudrým si darem, pro blázna duch,
vězením pro toho, který je hluch.
Nutíš nás jen se svým myšlením býti,
když si kolem, jako by plamínek svítil.
V záři té vzhlíží se strach náš i touha,
ve městě jsi však jen představa pouhá.

Máš nekonečnost, jako i hloubku moří
a přece tak křehce tvůj plamínek hoří.

Publikoval(a): Annie F., 12.12.2016